na úvodní stranu přeskočit menu

Ukázka z knihy - Opravdová láska

Jak to vzniklo

Pověz mi milostný příběh.
Nic, co jsi třeba někde slyšel nebo četl. Tvůj vlastní, prožitý.

Několik let jsem tohle říkal kamarádům i cizím lidem - nejprve ve své knížce Ach jo a později ve svých novinových sloupcích. A dopisy jen pršely - psali mi mladí v bolestivé extázi první lásky, i staří z domovů důchodců, kteří vyškrabávali posvátné okamžiky z paměti; psali mi lidé, kteří si jako podklad navždy v srdci uchovávají desetivteřinové setkání, a také ti, jejichž lásku odměřuje tlukot srdce po celý dlouhý život. Přišly dopisy z třiceti šesti amerických států a sedmi zemí. Nejmladšímu pisateli bylo osm, nejstaršímu devadesát osm. Napsali mi muži i ženy, heterosexuálové i homosexuálové, lidé moudří i pošetilí, zmatení i rozumní. Dopisy byly psané rukou na luxusním dopisním papíře, nebo je bez poskvrnky vytiskl na žlutý úřední papír počítač. Stovky a stovky dopisů.
Počítal jsem s cukrkandlovým sentimentem vhodným tak na různá přáníčka, ale dočkal jsem se docela drsných překvapení - četl jsem o lásce ošklivé a také šílené. Čekal jsem samé ptáčky a duhy, ale dostalo se mi i rozbouřené lásky s hromy a blesky, kroupami a lavinami. Čekal jsem lásku mazlavou jako ovesná kaše, ale četl jsem i o lásce s biftekem a bramborami. Čekal jsem lásku mírnou a pokornou, ale stejně tak často jsem četl i o krvi, svalech a kostech.
Ten příval dopisů vzbudil mou zvědavost, a tak jsem začal po milostných příbězích slídit i mezi lidmi, kteří píší neradi, anebo na to nemají čas. Vyrobil jsem si ceduli: POVĚZTE MI KRÁTKÝ MILOSTNÝ PŘÍBĚH A JÁ VÁM KOUPÍM KAFE A UČINÍM VÁS SLAVNÝM. Chodil jsem s tou cedulí do některých kaváren a bister u nás v Seattlu a taky do pár hospod a na nedaleký trh. Vždycky se kolem mě shromáždil úplný dav - zvlášť když lidé pochopili, že smyslem toho milostného projektu je podpořit organizaci Prostor pro lidskost.
Zpočátku nebylo jednoduché přimět vypravěče, aby o lásce povídali upřímně. Většinou každý obracel oči v sloup a hihňal se a tvrdil, že milostný příběh samozřejmě má, to ano, ale že není ani krátký ani moc pěkný. Trochu jsem je povzbudil a nakonec mi to vždycky řekli. A ještě pobavili kolemstojící nepravděpodobnými zápletkami a také svým vypravěčským nadáním.
Několika lidem se dostalo úplných ovací, takže pak přišlo ještě víc lidí. „Co se to tam děje?“ „Opravdický milostný příběhy.“ „Vážně? Mám jeden, kterýmu nebude nikdo věřit.“ A opravdu to tak bylo. Je to zvláštní, ale milostnému příběhu se dá věřit jedině díky právě jeho neuvěřitelnosti. Pokud se říká, že pravda bývá podivnější než fikce, pak opravdová láska je ještě daleko podivnější.
A každý příběh jako by vedl zase k dalšímu. Uzavřít tohle povídání o opravdové lásce bylo daleko těžší než je na začátku spustit. Zažili jsme to všichni. A nejspíš to ještě zažijeme.
Jednou byl příběh začátkem příběhu, který měl teprve zaznít. Mladá žena okouzleně poslouchala mladíka, který vyprávěl, jak ho láska klepla přes prsty. A když skončil, tak ona prohlásila, že by v životě nedala košem někomu, kdo má takové představy o lásce. A on si hned chtěl poslechnout její příběh. Když jsem odcházel, ještě si povídali. A kdo ví, co bylo dál? Ve věcech lásky je možné úplně všechno.
Občas mi někdo řekl, že příběh sice má, ale než mi to poví, tak se musí dovolit toho druhého. Například jeden pán středního věku v obleku a kravatě. Viděl jsem ho dvakrát a vždycky držel Wall Street Journal. Druhý den přišel znovu a podal mi bleděmodrou obálku - navoněnou -, v jaké se posílají hodně osobní dopisy. A řekl: „Ještě než si to přečtete, tak byste měl vědět, že už to mám přes deset let a že mi to napsala moje žena, která je stále ještě mou ženou.“ V obálce byl stejně bleděmodrý papír a na něm bylo inkoustem napsáno:
Můj nejdražší Harry,
Nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím tě.
Tvoje milující Edna
Usmál jsem se a zvedl oči od papíru; čekal jsem na zbytek příběhu.
On se taky usmál, složil zase papír a vložil jej do obálky.
„To už je všechno,“ řekl a odkráčel.
Vůbec nejkratší milostný příběh, jaký jsem sebral, je toto: Pochází od asi čtyřleté holčičky, která tam byla sama. Dívá se na mě, cucá si palec a k obličeji si tiskne ucouranou žlutou deku.
„Máš ráda svou peřinku?“
Přikyvuje - ano.
„A má ta peřinka ráda tebe?“
Netrpělivě vrtí hlavou - Samozřejmě že ne.
Tomu dítěti už je láska jasná. Už to ví. Odehrává se to hlavně mezi lidmi. Překvapilo mě, že jsou lidé ve věcech lásky většinou docela moudří. Zvlášť se povedly následující věty z dopisů i rozhovorů:
„Láska je to, co jsi s někým prožil.“
„Často se zamilováváme ze stejných důvodů, z jakých pak všechno zkrachuje.“
„Je velký rozdíl mezi první láskou a okamžikem, kdy na lásce poprvé záleží.“
„Nikdy nemůžete mít právě tu lásku, co chcete - jenom lásku, co někdo dává.“
„Každý milostný příběh je originál - láska není nic kolektivního.“
„Sex bez lásky je celkem nesmyslný zážitek, ale mezi všemi nesmyslnými zážitky si stojí hodně vysoko.“
Ještě bych mohl pokračovat - a taky že budu.
Ale nejprve si přečtěte pár příběhů.
Řada z nich začíná úplně normálně a končí nějakým překvapením. Překvapením někdy tak pořádným, že třeba začnete pochybovat, jestli se to opravdu stalo. Ale já pravdivosti těch příběhů věřím. O opravdové lásce toho vím tolik, že prostě jinak ani nemůžu. Všechno, co na téma láska kdy zaznělo, je pravda - jenom to neplatí všechno najednou a pro všechny. Ale je to pravda pro někoho někde a někdy. Láska je nejvyšší výhra, ale taky hromada smetí. Láska je chodbička k duchovním kořenům a taky to jediné, pro co stojí za to žít. Láska má příchuť věčnosti, ale taky je to pořádné sousto ničeho. A láska je zároveň úplně všechno mezi těmito extrémy. Proto se při svatbě slibuje: „...v dobrém i zlém, v dostatku i chudobě, v nemoci i zdraví.“ Jazyk realistických záruk lásky.
Máme jedině tu lásku, již doopravdy žijeme.
A jedině ta láska, kterou máme, je opravdová.

VAROVÁNÍ
Rukopis této knihy přečetlo přes čtyřicet lidí. A když jsem se jich zeptal, jestli by čtenářům nechtěli něco poradit, tak se vyjádřili skoro jednohlasně. A já to teď dávám dál:
Nečtěte tuto knihu na jeden zátah.
Příliš mnoho opravdové lásky budí hořkost a zanechává jizvy na srdíčku.
Následující příběhy si nejlépe vychutnáte, když si jich přečtete na posezení jen několik.
A ještě lepší je, když je budete číst nahlas milované osobě.

Následuje úplné znění milostného dopisu zabaveného učitelkou ve druhé třídě. Učitelka to předala tatínkovi a ten to předal mně:
„Milý Billy, jesi mi neřekneš, že mě miluješ a nepudeš se mnou na autobus, tak se zabiju a tebe zmlátím. Miluju tě a už brzy si tě chci vzít. Susy.“
Té holčičce tehdy bylo osm. A tatínek mi ten dopis ukázal, když jí bylo čtyřiadvacet. Při večeři - generálce na svatbu. Den před tím, než si Susy vzala Billyho. Při obřadu jsem dopis přečetl svatebčanům a místo slibu musela Susy po mně opakovat: „Já, Susy, slibuju tobě, Billy, že se nikdy nezabiju a nebudu tě mlátit.“
Pokud manželství vytrvá tak dlouho jako její láska a ta je aspoň tak mohutná jako smích, který na té svatbě zazněl, pak mají na „a žili šťastně až do smrti“ celkem solidní naději.
pastor
Bellevue, Washington
(vyprávění zaznamenal R. F.)

Chtěl jste krátké milostné příběhy. Tenhle je dlouhý, ale zato nepatrný. Skoro každé sobotní ráno jdu na seattleský trh Pike Place - nakupovat a taky pokračovat v milostném románku.
Už několik let kupuju květiny od mladé ženy; je to emigrantka pocházející z nějakého horského kmene v Indočíně. Kdyby nic jiného, tak má vždycky nejčerstvější a nejkrásnější květiny. Ale i ona sama je svěží a krásná květina. Nevím, jak se jmenuje, a ona neví, kdo jsem já. Ani nemluvíme stejným jazykem. Já jsem pro ni prostě jeden zákazník.
Ale ona je pro mě jarem. Má tulipány, narcisy a taky kosatce. Je létem, protože má růže a slunečnice. A taky je podzim, protože prodává jiřiny a chryzantémy. Vegetační období se chýlí ke konci a ona prodává kytice spadaného listí a už je po všem. V zimě se mi po ní stýská.
Vyměňujeme si květiny za peníze a já se vždycky pokusím letmo dotknout její ruky, ale tak aby si toho nevšimla. Vždycky jí nechám drobné, ale ona mi za to vnutí jednu květinu navíc.
Jednou jsem zkusil skoupit všechny její květiny, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Ne.“ Nechápu proč. Možná taky někoho miluje a chce tam být, až si k ní přijde koupit květiny.
M. M., Seattle, Washington

V prváku na univerzitě jsem se zapsal na kurs o díle D. H. Lawrence. Chápu, že budu vypadat jako úplný blbec, ale já si prostě myslel, že to bude o Lawrencovi z Arábie, o tom výstředním britském válečníkovi z pouště. Viděl jsem ten film a chtěl jsem být jako on. Byl jsem v tom prváku trochu mimo.
Zašel jsem do místního antikvariátu a chtěl jsem si od Lawrence koupit úplně všechno, co tam měli. Trochu mě zaskočily názvy těch knih: Duha, Ženy milující, Synové a milenci a Milenec lady Chatterleyové. Tak o téhle stránce Lawrence z Arábie jsem neměl ani tušení. Prodavač mi to vysvětlil. Ouha. Hloupé, ale v kursu už jsem byl zapsaný a teď jsem navíc měl ty knihy; potřeboval jsem zápočty a byl jsem prostě v koncích. A tak jsem se odebral domů číst.
Tak jako nejeden vysokoškolák jsem i já doufal, že když si koupím knihu v antikvariátu, tak už v ní přede mnou někdo podtrhal to podstatné. Ty Lawrencovi knihy z antikvariátu byly podtrhané důkladně, a když jsem jimi listoval a četl si ty odstavce o šukání, tak mě to úplně porazilo. Docela silný kafe. K čertu s tím druhým Lawrencem z pouště - tohle byl můj člověk. A hned jsem si řekl, že holky, které se do takového kursu přihlásí, budou pro mě ty pravé.
Všechny ty zakoupené knihy byly na začátku podepsané stejným ženským jménem. Říkal jsem si, že majitelka určitě na ten kurs chodila a pak knihy prodala. A bylo jí jasné, co je třeba podtrhnout - vůbec ne jenom ty pikantní pasáže, ale celé nádherné úryvky o lásce, vůbec ne jen o sexu. Hledal jsem její jméno v telefonním seznamu a opravdu tam byla. Řekl jsem si, že ji zavolám, a uvidí se. Doufal jsem prakticky v cokoliv - od schůzky až po kopie jejích seminárních prací. Student to musí zkoušet na všech frontách.
A tak jsem jí zavolal: představil jsem se a řekl, o co mi jde. A zase ouha. Nebyla to studentka, ale profesorka anglické literatury v důchodu. Ty knihy se jí nevešly, když se stěhovala do menšího bytu. Smála se; prý se se mnou moc ráda sejde a řekne mi něco o Lawrencovi a poradí, jak ten zápočet dostat.
Hned jsme v sobě našli zalíbení. Ta paní žila sama a už jí slábl zrak. Řekla, že když ji jednou týdně zavezu nakoupit, tak ona mně bude dávat kondice z Lawrence. Během toho semestru jsem se toho od ní dozvěděl hodně o lásce, sexu a ženách. Strávil jsem s ní spoustu času. Jsem díky ní lepší člověk a muž. O dost později jsem jí pak řekl, že kdyby jí nebylo sedmdesát, ale dvacet, tak ji požádám o ruku. A ona mi řekla, že by mou nabídku přijala. Už umřela. Ty její knihy pořád ještě mám, a taky její moudrost a náklonnost. A lawrencovský kurs jsem ukončil s jedničkou.
zaznamenal R. F.

Můj táta mámě lakuje nehty na nohou. Když s tím začali, tak jsem byla u toho. Byli jsme zrovna celá rodina v letovisku v Oregonu na oslavě čtyřicátého výročí jejich svatby. Máma byla celý život krásná žena - už na střední škole ji zvolili královnou krásy. Opravdu je moc hezká a také má krásné ruce a nohy. Ráda se líčí - má ráda všechny možné šminky, pleťové vody a parfémy a celý život mívala nalakované nehty na rukou i nohou. Seděli jsme u bazénu a já si najednou všimla, že snad poprvé v životě nemá nehty na nohou nalakované. Zeptala jsem se jí proč to a ona mi řekla, že už je stará a taky se jí špatně ohýbá, ale nechat si to udělat v kosmeťáku považuje za hloupost.
Táta je mohutný chlap a spíš takový mrzout. Celý život dělal fotbalového trenéra. Dost mě překvapilo, když se najednou ozval a prohlásil, že mámě nehty moc rád nalakuje. A když se ho máma zeptala, proč to chce udělat, tak odpověděl: „Protože tě mám rád, a dokud budeš žít, tak chci, abys měla pocit, že jsi krásná.“
Uplynulo pět let a on jí pořád ještě nehty na nohou lakuje.
Myrna, Seattle, Washington

Bylo to druhé léto, kdy jsme s mou nejlepší kamarádkou samy chodily na pláž. Nedávno nám bylo čtrnáct a vůbec nic jsme nevěděly o mužích, chlapech, klucích, o všech těch podrazácích. Už třetí den jsme byly na pláži a rodiče kamarádky nás hodlali pustit dokonce i na promenádní molo - pustit SAMOTNÉ!!! Zavezli nás tam a my před sebou měly čtyři hodiny dokonalé slasti. Asi hodinu jsme tam jenom chodily a pak jsme uviděly dva kluky, kteří se nám jevili pro nás dvě tak akorát - vypadali tak na náš věk a líbili se nám. Ale všimli si nás vůbec?? Kdepak. Proč by si v celém tom davu měli všimnout právě nás? Půlhodina byla pryč a ti kluci najednou taky. Nejdou za námi? Ani náhodou. A tak to šlo asi hodinu: viděli nás? Mávli na nás? Mávly jsme my na ně?
Nakonec už to ty kluky přestalo bavit a při příštím míjení nás zastavili. S mou nejlepší kamarádkou jsme rozhodly, že já řeknu: „Ahoj, já se jmenuju tak a tak a tohle je moje kamarádka ta a ta. Všimly jsme si...“ Jenže jsem nakonec řekla: „Já vím, my jsme si taky všimly. Jmenuju se Katie a tohle je moje kamarádka Terry.“ „Ahoj,“ pronesli jsme čtyřhlasně. OOOOUUUUKKKKEEEEJJJJJ.
A co teď? „Nechcete se projet na horský dráze?“ zeptal se ten jeden. „Jasně,“ chtěly jsme. A koupili jsme si lístky po dvou. (Jeden kluk a já a Terry a ten druhý.) A po dvou jsme se svezli, po dvou jsme jedli cukrovou vatu a zase jsme se pak rozpadli do původních dvojic - já a Terry a ty dva naše potenciální prázdninové románky. Vlastně to dopadlo zle. Pořád ještě nevím, jak se to stalo - kam se to najednou podělo? Prostě už nic - ani adresa, ani telefonní číslo a o jedno léto později... - pamatuju já si vůbec, jak se jmenovali? Ne.
Zato si vzpomínám, jak jsem si užila v noci a pak ještě mnoho dalších nocí - zdálo se mi to, co se stát mohlo nebo dokonce mělo.
MOJE FILOZOFIE:
Ve svých patnácti vidím lásku takto:
Láska je ze tří čtvrtin sen a z jedné čtvrtiny realita. Problémy nastávají, když se nezamilujete do reality, ale do toho snu. Ale opravdovou lásku najdete, teprve až když se zamilujete do obojího.
Katie Ciccarellová
Ellicott City, Maryland

Bylo to ve druháku na střední škole. Ona byla v posledním ročníku na univerzitě. Já každého oslňoval svou němčinou, protože jsem v Německu žil čtyři roky, když tam byl otec služebně jako voják. A ona zase dávala velmi najevo, že vlastně nic moc neumím - uvědomovala si moc dobře, že vůbec nevím to, co si myslím, že vím; ona totiž byla budoucí učitelka a k nám přišla na praxi.
Mně to ale bylo úplně jedno, protože to byla nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil. Světlé vlnité vlasy jí splývaly na ramena vždycky stejně - jako by je tak měla úplně pořád. Její oči - modré jak hlubiny oceánu - se dívaly skrze mne a díky nim byl kolem ní vždycky neskutečný klid.
Bylo to malé městečko, a tak jsem na ni občas narazil - v samoobsluze, v dragstóru, ve snu; byla dokonalá po všech stránkách a já musel přijít na to, jak se dostat přes tu propast do jejího světa. „Kdybych jí nějak dokázal sdělit, jak jsem citlivý, říct jí, že jsem žil v Německu, ukázal jí, že jsem opravdu dospělejší než průměrný nudný puberťák před maturitou.“
Bylo mi jasné, že právě teď je to poprvé. Prostě láska. Poznal jsem to podle toho, že vždycky, když jsem ji uviděl, tak se mi srdíčko dost zatetelilo... a zatoulalo se až někam k pupíku a za minutu dokázalo asi tak o čtyřicet úderů víc než jindy. Vždycky jsem ztěžka polkl a řekl si: „Panebože, támhle je...“
Být s ní vyžadovalo velmi pečlivý plán. A hodně přemýšlení. Hlava budoucího maturanta na to ani nestačila. Co jsem tak mohl dělat?
Nejvíc mi to myslelo na mém desetirychlostním bicyklu. Takovém tom s řetězem, který se při zahýbání na rohu ulice vždycky pořádně zaleskne. To moje kolo bylo jasně žluté a mělo závodnická řidítka z černé gumy, závodnické třmeny a všechno úplně super... a já, já měl ty nejparádnější šortky ustřižené z džínsů, tričko bez rukávů a brýle Ray Bans!
Přiznávám, že jsem ten den měl na tom kole docela divoké představy. A pak se to stalo.
Tak moc jsem přemýšlel o své životní lásce, že jsem čelně narazil do zaparkovaného auta, které šikmo vyčuhovalo do silnice. Nic se mi vlastně nestalo, jen jsem byl trochu otřesený; ležel jsem rozpláclý na kapotě El Camina z dvaasedmdesátého a kolo leželo rovnoběžně se zadním nárazníkem. Každý by si musel myslet, že se tam na zadku auta pana Moorea jen tak opaluju. A pak jsem to zaslechl. Smích. Vlastně spíš chechtání, pořádný chechtot. Zvedl jsem hlavu, ztěžka polkl a řekl si: „Ježíšmarjá... ona tady je ... a všechno to viděla.“
Ale moment - teď přece neslyším smích. To někdo startuje harleye z pětašedesátého. Nebo že by se někdo snažil pohled na mnou milovanou ženu podbarvit zvuky, jaké vydává říjný mrož? Podíval jsem se na ženu, do které jsem byl zamilovaný až po uši, a řekl jsem si: „Nejspíš se pobleje.“ Naprosto nekultivovaný projev. Skoro vulgární. Jak s tímhle vůbec budu dál žít?
Cítil jsem, že někde u levého ucha se směju, ale od pravého se mi do tváře šířila červeň. Uznávám, že to byl asi pohled k popukání. Dokonce i já jsem se smál, když jsem se sunul z kapoty auta pana Moorea a ujížděl jsem vstříc zapadajícímu slunci. „A navíc,“ blesklo mi hlavou, „kdo by dokázal chodit s holkou, která se tak příšerně směje?“ A přišel jsem na to, že pro zamilovaného je stejně nejlepší řeč zřejmě francouzština.
Terry Tomlinson
South Sioux City, Nevada

Silvestr 1947/48. Jsem v posledním ročníku před maturitou. Školní mejdan. Jdu tam s milou blondýnkou, se kterou už jsem byl několikrát na rande. Po složitém vyjednávání jsem nakonec z mého staršího bratra vymámil auto. Myju auto, leštím boty. K Judy přijíždím na minutu přesně. (Použil jsem opravdové jméno; doufám, že si to sakra přečte.)
Není doma. Je pryč. Vypařila se. Dala mi košem kvůli „vysokoškolákovi“ (zjišťuju později).
Zmatek, bolest, vztek, v tomhle pořadí. Trvalo to půl hodiny. Ale na ten mejdan stejně jedu. A tam jsem potkal opravdu MILOU středoškolačku, které jsem si na koleji předtím nikdy ani nevšiml. Bonnie. Po mejdanu jedeme ke mně. Je to daleko.
Dnes je o tři děti a třicet sedm let později. (Prý se jí líbilo moje příjmení. Jmenuju se Blythe. Asi to je lepší důvod, než lidé někdy mívají. Takže ona se teď jmenuje Bonnie Blytheová. Báječný život (s báječnou ženou).
Díky, Judy.
William Blythe
Palo Alto, Kalifornie

Bylo mi asi třicet a zrovna jsem se rozvedla s hodně zlým mužem. Neměla jsem v té době zrovna pocit, že jsem krásná nebo že by mě někdo mohl mít rád. Nedávno jsem začala učit a zrovna jsem jela do školy.
Zastavila jsem na červenou a vedle mě zajelo krásné šedé auto. A v něm seděl nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla... nikdo se mu nevyrovnal. Podívala jsem se na něho, jestli zahne doprava. Nezahnul. Podíval se na mě taky a usmál se, jako by mu pohled na mě nějak ozvláštnil den. Okamžitě jsem se do toho skvělého šedovlasého pána zamilovala, ale on už za okamžik zatočil doprava a já zahnula doleva. Najednou jsem si uvědomila, že život pokračuje i po rozvodu - i kdyby mělo jít jen o okamžik na křižovatce.
Už je to třináct let a já přes tu křižovatku pořád ještě občas jezdím. A vždycky si vzpomenu na muže, který se na mě usmál. Nejspíš ani netuší, že na něj tak moc myslí někdo, na koho se jenom usmál.
Rita Conleyová
Denver, Colorado

Přehled ukázek

Robert Fulghum, autor, spisovatel

Opravdová láska

Krátké milostné příběhy, které populární autor vybral z příspěvků svých věrných čtenářů.

Koupit

Fulghumovy knihy, super ceny

U našich partnerů můžete pořídit všechny dostupné autorovy tituly se zvýhodněním 10-15 %.






přejít na začátek článku přejít na menu