Robert Fulghum se ve svém novém románu zamýšlí nad otázkami po lidské podstatě a smyslu života, kterými se lidstvo zabývá už od nepaměti.
Koupit za 233 Kč více o knize
neurčeno
Kdybychom spolu jednoho odpoledne před několika lety seděli v parku na lavičce, povídali si a přeskakovali z jednoho tématu na druhé a vy se mě zeptali, o čem v těch dnech přemýšlím a píšu, odpověděl bych vám: „O rituálech.“ A ještě bych dodal: „Překvapuje vás to? Mě to překvapuje taky.“
Proč právě o „rituálech“? Je to téma, jímž se obvykle zabývají teologové a etnografové. Já tak akademické zájmy obvykle nemívám. Mě nejvíce zajímají běžné, každodenní stránky života. A to, co vidím, obvykle pak předávám formou humorného eseje.
Proč tedy o „rituálech“?
Celý ten můj myšlenkový pochod odstartovali lidé, kteří věděli, že jsem byl po mnoho let pastorem, a chodili se se mnou radit o různých oslavách a obřadech. Chtěli vědět, co se říká při promoci, pohřbu a vítání novorozenců. Vyptávali se na modlitbu před jídlem, obnovení manželského slibu a také jak zahojit rány po různých osobních bitvách. Lidé chtěli poradit se soukromými rituály, které provádíme o samotě - jako jsou třeba meditace, modlitba a rozjímání.
Já mám mít o takových věcech přehled. Fakt ale je, že i když jsem se takových rituálů po mnoho let aktivně zúčastňoval, nikdy jsem o tomto tématu nepřemýšlel tak, jak by si zasloužilo.
Snažil jsem se těm prosbám vyhovět a přitom jsem vlastní i okolní život začal z velké části vnímat jako život ritualizovaný. Uvědomil jsem si, že důležité rituály nejsou uloženy v knihách a příručkách pro pastory - každý den je totiž všichni žijeme.
Kdyby téma „rituálů“ bylo budovou, byl by to dům velmi honosný - něco jako historická správní budova nějaké menší univerzity. A ani při vstupu hlavním vchodem do foyer by vás pocit formálnosti nepřestával děsit.
Kdybyste u přepážky v hale požádali o informace o univerzitě, dostali byste oficiální prospekty a brožurky, což jsou takové idealizované mapky znázorňující dění v oné instituci. To je jeden způsob, jak se dívat po informacích a poučení.
Kdybyste ale místo toho šli zadem do kuchyně univerzitní jídelny v přízemí a promluvili si s kuchaři a personálem, a pak zašli do menzy a tam si popovídali se studenty a zaměstnanci, hned byste se cítili lépe a zřejmě by se vám univerzita jevila daleko přátelštěji.
Vždycky dávám přednost tomuto neformálnímu pohledu do zákulisí.
Právě tam jsem hledal surový materiál, z něhož sestávají rituály.
Veden vlastní intuicí jsem šel přímo za nosem a ocital jsem se s nečekanými myšlenkami na nečekaných místech. Vždycky mám radost, když něco známého spatřím v novém světle a pochopím, že to, co hledám, mám na dosah ruky. Jako najít „ztracené“ brýle na špičce nosu. Přesně tak to bylo i s cestou za pochopením rituálů. Celou dobu jsem to měl přímo před sebou.
Kdybychom spolu nějakou dobu pravidelně obědvali, vyprávěl bych vám, co teď vím o rituálech, a čekal bych, že se přidáte s tím, co víte vy. A počítám, že byste byli stejně překvapeni, jako jsem byl i já, tím, kolik toho o rituálech víte a jak velká část vašeho života vlastně probíhá jako rituály.
Naši diskusi takto odhaduji na základě dvou zážitků z léta roku 1994. Když jsem své myšlenky o rituálech dal na papír, požádal jsem osmnáct přátel, aby si během našeho společného raftingu na řece Rogue v Oregonu můj rukopis přečetli. O dva týdny později jsem opravený rukopis vzal na letní setkání rodin, kde si jej přečetlo sto osmdesát dospělých. A na řece i v prázdninovém táboře to dopadlo stejně - probíhal takový ten dlouhý, zaujatý rozhovor, jaký lidé vedou dlouho do noci, když hovoří o podstatných věcech.
Jestliže mezi námi panují takové plodné vztahy, užíváme intimního jazyka – spíše než jazyka univerzitní posluchárny jazyka
neformálního. Hovoří z nás vlastní zkušenost - to, co známe z první ruky. Své názory dokládáme vtipy a příhodami z vlastního života i životů, které pozorujeme. Takový je i styl této knihy.
Zařadit po tomto vysvětlení normální Obsah by zřejmě nefungovalo. Řešení nabízí onen letní vodácký výlet, o němž jsem se zmínil. Tam jsme každé ráno u snídaně dostali takový program, co nás ten den na vodě čeká. Šéf našeho raftu měl záhadnou schopnost dát nám dost informací o úseku řeky, který ten den splujeme, a rozptýlit tak naši nervozitu, a zároveň nám neříct nic navíc, abychom si něco mohli objevovat i sami. Chápal nutnost té správné kombinace užitečných informací a dobrodružství.
Obvykle nám oznámil, že na prvních dvou mílích jsou troje peřeje, kde si budeme muset vzít vesty, pak několik dlouhých, klidných úseků, kde se vykoupeme a budeme moct na sebe cákat a dělat, co budeme chtít, následovat bude pozdní oběd u vodopádů, kde bude nutné čluny přenášet, a odpoledne pak snadné úseky občas přerušené menšími peřejemi a „legráckami“, což mohou být překvapení jako houpačka z lana, kluzké bláto nebo boční kaňon.
Místo Obsahu tedy teď následují informace, které pro vás mohou být užitečné - přesně v duchu toho, jak se vodáci dívají na řeku.
Od začátku do konce
Výklad tradičních rituálů, které mají základní význam v lidském životě, doplněný o příběhy odpozorované z praxe.
Koupit
U našich partnerů můžete pořídit všechny dostupné autorovy tituly se zvýhodněním 10-15 %.