na úvodní stranu přeskočit menu

Ukázka z knihy - Drž mě pevně, miluj mě zlehka

neurčeno

Ze své pozorovatelny na temném balkoně Aristo soustředěně sledoval, jak Gisellina první taneční hodina probíhá.

Nehodila je prostě jen tak do vody, říkal si.
Vůbec netancovali… ale vlastně už tancovat začali.
„Je úžasná,“ řekl O’Malleymu.
„To jo. A všichni přijdou i na druhou hodinu. Protože si získala jejich důvěru.“
Aristo se naklonil přes zábradlí, aby viděl na žáky, kteří si teď povídali. Podle všeho byli vybuzení, spokojení a vůbec se jim z parketu nechtělo. Nikdo neprchal, nikdo se necítil trapně nebo zklamaně.
Mohl jsem tam být taky, říkal si.
Nečekal, až se sál vyprázdní, a sešel dolů za Giselle hned.
„Dobrý večer. Já jsem Aristo Joyce. Přihlásil jsem se k vám do kurzu, jenže… jsem se na parket… neodvážil.
Vlastně jsem se schoval na balkoně a díval se odtamtud.
Teď mě to mrzí.“
Giselle se usmála. „Chápu to. Nic se nestalo. Hlavně že jste tady teď.
Tady vám dám pokyny a cédéčko.
Uvidíme se příští týden?“
Byla to otázka, nikoliv naléhání.
„Ano. Určitě tady budu… na hodině. Slibuju.“
Hned po příchodu domů si pustil cédéčko a snažil se řídit podle pokynů.
Seděl v křesle se zavřenýma očima a nechal do sebe vstoupit hudbu.
Tohle by mi šlo, řekl si. Docela.

Za týden se Aristo dostavil na hodinu a cítil se stejně, jako když měl na sobě na veřejnosti poprvé skotskou sukni – bylo to na keltské svatbě jednoho kamaráda.
Bylo mu trapně, připadal si jako nahý.
Sice to slíbil… jenže…
Věděl, že skotské sukně nosí pořádní chlapi. Jednou se v Century v kiltu objevil dokonce jeden Asiat – tancoval v něm tango.
Věděl, že muži nosí sukně rádi… Dokázali se v nich vydat do války… dokonce v kiltu zvládli tancovat i šavlový tanec.
Možná jsem měl na kurz přijít v kiltu, napadlo ho.
Jsem pitomec, napomenul se. Čeho se sakra bojím?
„Tancování jsou dveře,“ řekl nahlas.
„Můžu je otevřít – a taky že to udělám – a projít jimi.
A za dveřmi najdu něco moc pěkného.“
Vzal si zápisník a propisku a zapsal si to, co právě řekl. Pak to několikrát přečetl nahlas.
Pod ta slova ještě připsal a podtrhl větu:
Právě dnes večer!

„Dnes večer nás tedy čeká tango,“ řekla Giselle.
„Nejlepší je začít tím, co vypadá nejhrozivěji.
Kdo z vás už viděl, jak se tango tančí – v tančírně nebo někde ve společnosti?“
Zvedlo se několik rukou.
Aristo ruku nezvedl, i když už se na tango v Century díval. Lektorka se ptala dál a on nechtěl být ten, co odpovídá, nechtěl, aby si ho ostatní všimli.
„Kdo z vás viděl tango v televizi?“
Teď ruce zdvihli všichni, dokonce i Aristo.
„Tipla bych si, že tango považujete za tanec romantický, živočišný a poněkud okázalý. Smyslné ženy ve vyzývavých šatech a na vysokých podpatcích, pohlední pánové v černém.
Taková je obecně rozšířená představa.
Nejlepší podívaná je argentinské tango v podání profesionálních tanečníků.
To vás ovšem učit nebudu. Opravdu ne.
Coby společenský tanec je tango daleko jemnější a pro nás přístupnější.
Nemá smysl o tom moc mluvit. Lepší bude, když sami uvidíte takové tango, jaké bych vás ráda naučila.
Před týdnem jsem vám slíbila hosta, i když jsou vlastně dva.
Napřed bych vám ráda představila jednu z nejskvělejších tanečnic tanga, které kdy uvidíte. Je to moje milá kamarádka Dulci-Maria Lorca.
Dulci-Maria je nevidomá, jak jste si jistě všimli, když do tančírny přišla s bílou hůlkou.
Vůbec jí nevadí, když to zdůrazňuju, protože je hrdá na to, co dokázala, a chce, aby lidi věděli, že nevidomí můžou dělat prakticky všechno, pro co se rozhodnou.
V dětství ji bratr a sestra naučili tančit tango a dnes… no uvidíte sami.“
Dulci-Maria přikývla a usmála se.
Je to drobná dívka, tak útlá a jemná, že působí až křehounce.
Přesto je krásná: mladá žena s pěknou postavou, nazrzlými vlasy a světlou pihovatou pletí.
Šaty má usedlé – jednoduché, černé se širokou sukní.
Střevíce z bílé kůže mají tenký černý pásek přes nárt.
Vysoké podpatky jsou sytě rudé.
Sedí a drží svou bílou hůlku… také její špička je červená.
Je těžké se na Dulci-Mariu nedívat.
Právě proto, že nevidí, na ni lidé bez ostychu zírají.
Uvědomuje si to a chápe to.
„Teď vám představím jejího dnešního partnera… I on je můj výborný kamarád; jmenuje se Sergio Jarkovi. Uvidíte sami, že je to taky skvělý tanečník.
Jeho schopnost vést partnerku mu závidí snad všichni tanečníci tanga.
Jen tak pro zajímavost: Sergiovi je devětaosmdesát.
Nevadí mu, že jsem vám to prozradila, protože je živoucím důkazem, že skvělými tanečníky můžeme být opravdu hodně dlouho.
Argentinci pánům jako Sergio říkají Jubilado Milonguero. Myslí tím důstojného staršího pána, který si stále ještě dokáže vychutnat radost z tance.
Ale dost už bylo mluvení.
Dulci-Mario… Sergio… prosím.“
Sergio se velmi rovně postavil.
Je menšího vzrůstu, muž důstojný a trochu podsaditý, má snědou pleť a bílé vlasy.
Pro tento večer si vzal šedý dvouřadový oblek s jemným proužkem, bílou košili, červenou hedvábnou kravatu a obyčejné boty na tango, černé a dokonale nablýskané.
Spustila hudba: vals neboli tango ve waltzovém tempu.

Přehled ukázek

Robert Fulghum, autor, spisovatel

Drž mě pevně, miluj mě zlehka

obálka knihy Drž mě pevně, miluj mě zlehka

Po románovém projektu Třetí přání, pentalogii, jež vychází letos také konečně v USA, a poslední knize esejí Co jsem to proboha udělal? Robert Fulghum absolvoval několikaměsíční taneční školu tanga přímo v Argentině, vrátil se do Seattlu, kde organizoval různé taneční akce točící se opět kolem tanga, např. Tango kabaret, kde dělal moderátora, a přelom roku strávil na Bali v doprovodu tanečnice tanga. A celou tu dobu mu v hlavě zrála kniha. V Seattlu se nachází tančírna Století (Century Ballroom), která slouží jako pevný bod, nebo pevný parket, kolem něhož se točí jednotlivé příběhy jako na kolotoči. Fulghum ve všech povídkách zkoumá potřebu člověka reagovat fyzicky na hudbu.

Koupit

Fulghumovy knihy, super ceny

U našich partnerů můžete pořídit všechny dostupné autorovy tituly se zvýhodněním 10-15 %.






přejít na začátek článku přejít na menu