na úvodní stranu přeskočit menu

Ukázka z knihy - Ach jo

neurčeno

„Ach jo“ v žádném slovníku ani encyklopedii nenajdeme a málokdy to vidíme napsané. Ale většina z nás ten zvuk vydává každý den. A používá ho celý život.

„Ach jo“ je jeden z prvních výrazů, které se dítě naučí.
„Ach jo“, nebo něco podobného, se užívá od té doby, kdy se objevili lidé. A třeba to bylo to první, co Adam řekl Evě, když si kousl do jablka.
A jí také hned bylo jasné, co tím myslí.,
Během historie lidského rodu se objevují a zase mizejí miliony a miliony různých zvuků - tak, jak neustále hledáme cesty vzájemné komunikace. A často ta nejvýmluvnější slova, která používáme, vlastně vůbec slovy nejsou; jsou to jen těsnopisné zvuky zastupující složité myšlenky - taková mručení, úpění, supění, mlasknutí a hvízdnutí doprovázená různými výrazy obličeje a pohyby těla: „Hmmm... ehe... mmmnnn... júúú... hej... těpic... oukej...jjjjo... ah... ha... mno...“ a skoro nekonečné množství dalších, jejichž význam i způsob psaní jsou písmem na papíře nesdělitelné.
„Ach jo“ je velmi vysoko na seznamu drobných slůvek s velkým obsahem.
„Ach jo“ říkáme děcku, které spadne, uhodí se do hlavy nebo si přiskřípne prst. Znamená to, že víme, jak to bolí, ale že také víme, že ta bolest přejde a dítě má na to, aby se s ní vypořádalo, vstalo a šlo si po svých. A jak se dítě bude učit, nebude muset při každém škrábnutí za rodiči, aby mu to pofoukali - samo už bude vědět, kde najít vlastní obvazy. „Ach jo“ je první klín, kterým dítě odháníme k samostatnosti.
Čím jsme starší, čím více máme zkušeností a poznatků, tím lépe rozeznáváme pomíjivou potíž od závažného problému. Tím lépe si uvědomujeme, že něco je na „ach jo“, a ne na tísňové volání.
Kdyby mě píchlo na prsou, třeba bych hnal na pohotovost a říkal si: „Panebože, infarkt!“ Kdyby měla stejné příznaky moje doktorka, nejspíš by si řekla: „Ach jo, to budou větry,“ vzala by si antacid a věnovala se své práci.
Co je pro mě poslední škytnutí mé staré dodávky, je pro mého mechanika odstranitelný problém s elektřinou. „Ach jo, vy tady máte zkrat v zapalování.“
Dokonce můžeme mít podobný pocit i u věcí, které opravit nejdou. Už od malička známe písničku Komáři se ženili a co se stane, když se komáři opijou. I ve školce nám tyhle věci připomínají. Víme, že ať děláme, co děláme, nakřápnuté vajíčko dohromady nedáme. Vím toho dost o smrti - často jsem jí byl nablízku v nemocnicích i na hřbitovech. A tak až uvidím, že se blíží moje vlastní smrt, třeba jenom řeknu „ach jo“.
V tomto smyslu je „ach jo“ stav mysli. Je to celá filosofie.
Nabádá nás, abychom čekali nečekané a také počítali, že se s tím budeme muset nějak vypořádat, protože k nečekanému dochází skoro pořád. „Achjoáci“ nejenže jaksi čekají překvapení, ale oni s ním počítají, jako by překvapení bylo atributem životaschopnosti.
„Ach jo“ v sobě zahrnuje „Nic se neděje, jedeme dál“, „Co teď?“, „Nikdy nevíš, co se stane příští minutu“, „Tak to bychom měli“, „Držte si klobouky, pojedeme z kopce“, „Lážo plážo“, „Zítra je taky den“, „Šlehačku zpátky neodšleháš“ a „Za sto let už to bude úplně jedno“.
„Ach jo“ je více než jen momentální reakce na malé problémy. „Ach jo“ je postoj, úhel pohledu na vesmír. Je součástí rovnice, která stručně vyjadřuje můj náhled na podmínky existence:
„hmhm“ + „noné“ + „ach jo“ + „ale bóže“ = „aháá!“


„Něco mi zamručte.“
„Proč?“
„Abych věděl, v jaké tónině máte naladěnou hlavu.“
„Nerozumím.“
„Vaše hlava je zvuková komora a každá zvuková komora rezonuje jisté tóny lépe než jiné, a to díky svému tvaru, velikosti a konstrukci.“
Jsem na střední škole na návštěvě hodiny fyziky a učitel na mně ve své třídě demonstruje, že dospělí nevědí všechno. Všichni jeho studenti už vědí, jaká je jejich tónina a jak a proč. Já to nevím. A tak mě posílá do malé prázdné místnosti, abych na své osobě provedl takový výzkum. Mám mručet a broukat tak dlouho, dokud nezazní tón, jaký mi doopravdy sedne - takový, který mou hlavu trochu rozvibruje, a bude to příjemné a uspokojující. To nic není. Je to jako zpívat si ve sprše v šatech a bez vody.
Když jsem dosáhl toho správného tónu, dostavil jsem se zpátky do třídy, kde mě ten vědecký čaroděj postavil před mikrofon a řekl: „Něco mi zamručte.“ Mručel jsem. Osciloskop ukazoval vlnovou strukturu mého hlasu.
„B dur,“ oznámil mi. „Fulghume, vaše hlava je naladěna v tónině B dur, což je tón b s frekvencí šedesát kmitů za vteřinu s harmonickými tóny d a f, které spolu tvoří základ kvintakordu.“
Později jsem se dozvěděl, že trubky a klarinety jsou také B durové nástroje, což znamená, že v B dur je spousta výborného jazzu. Fanfáry a pochody se často píší v B dur, takže je to tónina všech přehlídek a podívaných. Na závodišti je trubka ohlašující další dostih také v B dur. Ve stejné tónině jsou i „Pod hvězdnatým praporem“ a „Marseillaisa“. A předehra k Vilému Tellovi snad také.
I moje lednička si hučí v B dur.
Elektrický motor ledničky vydává hučení v B dur s kmitočtem šedesáti cyklů za vteřinu, tak jako všechny motory, které jsou poháněné střídavým proudem při napětí 120 V. Pračka, sušička, elektrický ohřívač, mixér, fén na vlasy, kávovar a všechny zbývající B durové přístroje. A co víc - i když ty motorky neběží, ze všech zásuvek v domě vyzařuje šedesátikmitočtová energie. Celý můj dům je ponořen v B dur, což zřejmě vysvětluje, proč člověk s B durovou hlavou, jako jsem já, se tam doopravdy cítí jako doma. A taky to možná vysvětluje, proč je mi tak příjemně v blízkosti ledničky. Ladíme k sobě. Teď už chápu, proč si někdy při nájezdu na ledničku uprostřed noci zpívám státní hymnu.

Ledničky. Z velmi lokálního hlediska je lednička středem vesmíru. Zevnitř je jídlo nezbytné k životu a zvenčí přehled událostí v životě domácnosti. Seznamy, co je třeba nakoupit, vysvědčení, různé moudrosti, kreslené vtipy, rozvrh hodin členů rodiny, účty, které je třeba urychleně zaplatit, upomínky, pokyny, stížnosti, fotografie, pohledy, ztráty a nálezy a taky různé příkazy. Jakmile se tam objeví slovo SMETÍ, někdo by ho měl vynést, a to co nejdřív.
Dveře ledničky jsou kronikou každodenních událostí, které se neobjeví v televizi ani v novinách.
Také je to často důležitá galerie. Jsou tam pohledy obrazů z muzeí. Čmáranice po dlouhém deštivém odpoledni, které dítě strávilo s krabičkou pastelek. Sbírka výkresů, koláží a maleb, které v jednom nepřetržitém proudu přicházejí ze školy. Všechno je to připevněné na dveře rodinné ledničky.
Jakmile už na dveřích ledničky nemáte žádné umění, něco se skončilo - děti vám vyrostly. A když se to po letech objeví znovu, znamená to, že vaše děti mají děti. Prarodiče jsou velkými milovníky ledničkového umění a vystaví si prakticky cokoliv, co jim vnouče nabídne.
Rád bych sponzoroval celostátní soutěž o nejúžasnější soubor věcí na ledničce a pak bych vydal knihu fotografií ledničkové výzdoby. U každé fotografie by byla jedna stránka s vysvětlením, včetně seznamu všech věcí, které byly uvnitř a také na ledničce. Mohla by se z toho stát kniha roku mezi knížkami, které máme na stolcích u kanape.
Ale vy byste se třeba mohli zeptat: „Jenže já na ledničce nic nemám - co to o mně vypovídá?“
To znamená, že jste slušný člověk, který pořádek ve své kuchyni dovedl ještě o krok dál, než to vyžaduje Řád vzorné hospodyňky. Neberte to tak vážně. Sežeňte si nějaké magnety - takové ty masivní - a něco si na dveře ledničky dejte. A jestli nevíte co, poraďte se s přáteli. Spousta lidí ví, co na dveře ledničky patří, a ochotně vám poradí.

Už jste někdy byli u takové té archeologické expedice, kdy se na pracovní plochu v kuchyni vyložil celý obsah ledničky včetně mrazáku?
Jak vůbec lidé můžou takhle žít?
Z mrazáku pocházejí zvláště zajímavé kousky historie. Jako třeba balíček záhadného masa s tak hroznou námrazou, že nevíte, jestli to chce obvaz, vyudit nebo to použít při rozdělávání ohně. Vzpomínám si na odhalení takových věcí jako sněhová koule, tělíčko malinkatého rejska, zmrzlina vyrobená ze sněhu, kytička z výročí svatby a několik baterií do blesku - to vše zamrzlo v poslední době ledové mrazáku naší ledničky. To všechno si tam do té zimy uložili členové naší rodiny z různých vlastních důvodů. Samé důležité věci pro toho, kdo si to tam schoval. Co s takovými relikviemi udělat? Narazil jsem někde na zásadu Správy národních parků, která má něco do sebe. Podle ní má nálezce jakýkoliv historický předmět v parku nechat na místě a jenom to oznámit, takže odborníci pak mohou tu věc odstranit nebo s ní nějak naložit. Na základě tvrdě získané zkušenosti žádám, aby ti, co doma čistí mrazáky, postupovali podle zásad Správy národních parků. Ti, kteří si na své poklady dělají nárok, vám to nezapomenou, když nebudou muset vyhrabávat napůl rozteklé věci z popelnice.

Pokud v tu dobu slastně nespíte, dvě hodiny po půlnoci není právě ten nejpříjemnější okamžik. Často je vyhražený odměřování podlahy při nějaké krizi nebo trápení - případně se konejší miminka, která v noci pláčou. Když ve dvě v noci zazvoní telefon, obvykle to znamená nějaký problém, nic dobrého nevěstí ani zvuky vydávané mládeží, která se pozdě v noci vrací domů, probuzenými psisky, kapající vodou a těmi záhadnými tvory, kteří ve stěnách něco ohryzávají. V tuto hodinu spolu lidé hovoří o vážných věcech.
A já dvě hodiny v noci považuju za čas debužírování. Je to čas, kdy jsem spořádal snad vůbec nejlepší jídla za celý život. Labužnická záležitost. O samotě. Nikdo u vás nestojí a neříká. „TOHLE přece nebudeš jíst, že ne?“
O jedné půlnoci, na kterou nikdy nezapomenu, jsem spořádal trubičku s mandlovým krémem a zapil ji plechovkou limonády, která v ledničce byla tak dlouho, že už se na ní udělala rez. Následovaly celerové prsty tak zplihlé, že by se na nich dal udělat uzel. Pak jsem snědl tapiokový pudink, který se z mísy vyklopil v celku. Poslední lok z láhve červeného vína připravil cestu pro porcičku studeného čili na krajíčku žitného chleba a navrch ještě fíkový džem. A sem tam jen tak pro chuť lžičku arašídové pomazánky a lžičku džemu. A aby se mi to všechno nevzpříčilo v krku, tak pár sklenek mléka. Nakonec jsem v mikrovlnce přivedl k životu vyčichlé kafe a šel jsem si sednout na verandu; díval jsem se na měsíc a kouřil zbylou půlku doutníku, kterou jsem tam nechal, když jsem si šel pár dní před tím už lehnout. Vynikající jídlo. Jedno z těch úplně nejlepších.
K jiné takové výstřední hostině uprostřed noci došlo, když jsem si jednou pozdě večer četl v kuchařce Vaříme ze zbytků. Je tam recept nazvaný „Lančmít v šuplíkách“. To se vezme lančmítová konzerva, kterou jsme zrovna náhodou měli - zbyla po tábornickém výletě -, a bochník chleba nakrájíme „na motýla“, což znamená krájet tenké krajíčky, ale nedokrojit úplně na doraz. Pak se chleba rozvírá kousky lančmítu tak, aby se tam ještě vešly kousky ananasu. (K tomu se hodí ta půlka plechovky mírně podezřelého ananasového kompotu, co je úplně vzadu v ledničce.) A navrch to ještě vylepšíme arašídovou pomazánkou a pár naloženými třešničkami. Asi na čtyři minuty vrazíme to zlatíčko do mikrovlnky. Otevřeme si krabičku slaných krekrů a z ledničky vyndáme litřík mléka - a pijeme rovnou z kartónu. Nikam nepospícháme a sníme to úplně všechno.
Ve francouzské restauraci takové jídlo nedostaneme, ale já moc lepších ještě nejedl.

Recepty v kuchařkách a jídla, která doopravdy jíme - to není totéž.
Stejně jako totéž nejsou mapa a silnice, kterou ta mapa znázorňuje.
Mapa vám nic neřekne o slunci, práci na silnici, protivných spolucestujících ani o hrách, které v autě hrajete s dětmi. A kuchařka zase nehovoří o požitcích, když to do sebe naládujete o samotě v kuchyni za hluboké noci, a to bez jakýchkoliv pravidel.
Mapy a kuchařky jsou užitečné - je to ale jen jeden způsob vidění reality.
Příručky mají jisté použití... ale nesmějí se zaměňovat se životem.

Na co se opravdu těším, když v čase noční potřeby pátrám v ledničce, je sekaná. Teď to začíná být vážné. Sekaná.
Když to slovo vyslovím, lidi se obvykle usmívají. A já se zeptám: „Proč se usmíváš?“ A oni se dají do smíchu. „Proč se směješ?“ Smějou se dál. „Sekaná - ha, ha, ha - sekaná - ha, ha, ha.“ Jedna z možných zázračných vlastností sekané.
Motorest U maminky na velké křižovatce v Salině v Utahu je hodně vysoko na mém seznamu míst, kde se báječně jí. U Maminky inzerují NEJLEPŠÍ DOMÁCÍ ZÁVINY, KOLÁČKY, POLÉVKY A JEŠTĚ MNOHEM VÍC!! U Maminky se specializují na játra na cibulce, obalovaný stejk, smažené kuře, „pravé“ pommes frites a „pravou“ bramborovou kaši. Ale sekanou u Maminky nepodávají. Zavolal jsem jim meziměstsky, abych si to ověřil. Paní, která telefon zvedla, má otázka trochu překvapila. „Copak to nechápete? Sekaná se přece jí doma.“
Je to pravda. Sekaná se dělá hlavně doma. Většinou ji dělají opravdové maminky vlastníma rukama. Sekaná je vytvořená ze všeho, co je po ruce. Dá se tam hamburger, který by se mohl zkazit, kdyby se brzy nespotřeboval, naklíčené brambory, gumová mrkev, cibule, sůl, pepř, stejková omáčka, tuk vypečený ze slaniny a tak dále. Říkám „a tak dále“, protože seznam možností je moc dlouhý, abychom ho tady otiskli. Pak následuje plnidlo neboli nastavovadlo sekané. Strouhanka, kukuřičné vločky, burisony, ovesné vločky nebo cokoliv - myslím, že by se tam mohlo dát i bláto. A ještě nějaké vajíčko, aby to celé drželo pohromadě. Pak je to třeba promísit rukama, uplácat z toho šišku a vrazit ji do pekáče na sekanou, rodinného výstavního kousku. A dát to péct do trouby. Podává se teplé se šťávou, bramborovou kaší a chlebem značky Zázrak. Ano. Ano!

Přehled ukázek

Robert Fulghum, autor, spisovatel

Ach jo

Další kniha drobných příběhů, úvah, zamyšlení a filozofických postřehů známého a oblíbeného autora.

Koupit

Fulghumovy knihy, super ceny

U našich partnerů můžete pořídit všechny dostupné autorovy tituly se zvýhodněním 10-15 %.






přejít na začátek článku přejít na menu